JÜRGEN JANKOFSKY

 

 

Anna Hoodová

 

 

Jedna

 

„To není fér,“ křičela Anna, „to je strašné, prostě strašné!“

V televizi se právě z moře brodil uprchlík. V náručí nesl dítě, mrtvé dítě. Opatrně, skoro něžně ho položil do písku, poklekl, zvedl pohled k nebi. Sbíhali se k němu turisté v plavkách, mezi nimi i děti, zvědavě civěli. Ne, nebyl to film, ale zprávy, všechno to bylo skutečné, právě se to stalo. Anna si zakryla oči, vrtěla hlavou. Výjevy ale zůstaly. A ve vlnách bylo vidět další uprchlíky. A na obzoru se potápěl další člun.
Jistěže podobné záběry neviděla poprvé, ale dneska už toho na ni bylo zkrátka moc. Hlasatel oznámil, že kdo by chtěl nějak pomoci, může kdykoli finančně přispět. Anna se rozběhla do svého pokojíčku pro prasátko. Zrovna včera jí babička s dědečkem dali spoustu peněz, na dovolenou. „Šťastnou cestu! A dobře se tam bav!“ Anna si ale nedokázala představit, že by ležela s rodiči pod palmami a na moři se zatím odehrávalo to, co právě viděla v televizi… Ne! Prosím ne!

Zvedla prasátko vysoko nad hlavu a – bác! rozbila ho o podlahu. Mince se rozkutálely po celém pokoji.
Z kuchyně přiběhla maminka. „Co se to tady děje?“ divila se. „Co to vyvádíš?“

„Chtěla bych pomáhat,“ řekla Anna a ukázala na televizi. „Pomůžeš mi?“

„Ano, ale …“

„Není to fér,“ dodala Anna, „jedni se opalují tam, kde druzí umírají. To musí skončit. Musí to konečně skončit!“ 

 

 

Dvě

 

Robin udeřil dlaní do automatu na žvýkačky.

„Zatraceně!“ vztekal se. „Kolik peněz tam ještě musím naházet? Proč z toho krámu nic nevypadne?“ Anna pozorovala, jak se Robin naštvaně přehrabuje v kapsách. Než ale stačil vhodit do automatu další minci, křikla na něj: „Počkej!“

Všech ostatních spolužáků už se zeptala, jestli by taky chtěli udělat něco pro nastolení spravedlnosti, proti bídě, nouzi a utrpení. Každý měl však nějakou výmluvu: jeden si zapomněl peněženku, druhý zrovna neměl čas, musel si ještě rychle něco zopakovat, další děti se nejdřív chtěly zeptat rodičů, a ještě další tvrdily, že pomůžou rádi, ale až zítra. Možná.

Robin si prohlížel proužek žvýkačky, který Anna vylovila z aktovky. Byl sice trochu ušmudlaný, ale lepší než nic. A potom trpělivě poslouchal její vyprávění o nesnesitelných záběrech v televizi, a tak vůbec. A nakonec k jejím penězům doopravdy přidal i svoje mince.

 

 

Tři

 

Anna věnovala na pomoc uprchlíkům i peníze, které jí dal tatínek za jedničku z obtížné matematické písemky. A poprosila strýčky a tety, sestřenice a bratrance, sousedy, ba dokonce i učitele a neznámé lidi na ulici, aby přispěli také.
Jenomže ty záběry, ty strašlivé záběry z televizních zpráv, stejně zůstávaly v její hlavě. A nemizely, naopak, zdálo se, že je jich každý den víc a víc, a t byly stále děsivější: víc a víc potápějících se člunů, víc a víc mrtvých, víc a víc čumilů. 

 

 

Čtyři

 

Robin se Anny zeptal, jestli ví, že má slavného, světoznámého jmenovce:

Zelené oblečení, skvělý lučištník, hrdina, odvážný a chytrý, který bohatým bral a chudým dával …

„Robin Hood?“

„Správně,“ přikývl Robin.

 

 

Pět

 

Anna se zamyslela.

„Myslíš si,“ zeptala se nakonec, „že kdyby dnešní bohatí dali peníze chudým, aspoň tolik, aby měli aspoň co jíst a co pít, mohli chodit do školy a pak si najít práci, žít v míru, že už by nikdo neutíkal?“

„To nevím,“ odpověděl Robin.

„Že by chudí neutíkali do bohatých zemí – nepodnikali by nebezpečné cesty přes moře, pouštěmi a horami a přes ostnaté dráty?“

„To nevím,“ odpověděl Robin.

„Kde se můžu naučit střílet z luku?“ zeptala se Anna.

„To nevím,“ odpověděl Robin.

 

 

Šest

 

Robin sledoval, jak se Annin zevnějšek den za dnem mění: Nejdřív se ve škole objevila se zelenou mašlí ve vlasech, pak přibyly zeleně nalakované nehty, potom zelený svetr, zelená sukně a zelené boty, a nakonec přišla se zelenou rtěnkou, zelenými očními stíny, zeleným batohem a spoustou zelených náramků, přívěsků a prstýnků.
Ano, a čím byla Anna zelenější, tím uzavřeněji se chovala, jako by neustále o něčem přemýšlela, nesmála se, vyhýbala se ostatním dětem a s Robinem už skoro nepromluvila. Možná by si ani nevšimla, že Robin najednou začal chodit do školy v zelené kšiltovce, kdyby ho učitelé věčně nenapomínali, ať si tu zelenou věc sundá alespoň při hodinách.

„Zelená ti sluší!“ řekla Anna.

„Tobě taky,“ odpověděl Robin.

Oba se zakřenili.

„Robin Hood byl pořád veselý,“ řekl Robin, „vždycky si rád popovídal, vždycky měl dobrou náladu.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Ale, trochu jsem si o něm četl, na internetu a tak.“

„Bezva,“ řekla Anna, „a dál?“

„Sám by ničeho nedosáhl, absolutně ničeho, bez svých věrných, bez své družiny by se nikdy nedostal k penězům, nemohl by šířit spravedlnost, nikdy!“
 „Hm,“ zamyslela se Anna, „ty myslíš…?“

„No jasně!“ přikývl Robin.

„V tom případě,“ řekla Anna a podala Robinovi zelený prstýnek, „vítej v gangu Anny Hoodové!“

 

Sedm

 

Anna teď sama začala pátrat na internet a zjistila, že o Robinovi a jeho věrných se říkalo, že jsou to psanci neboli lidé mimo zákon. A jediným zákonem lidí mimo zákon bylo bohatým brát a chudým dávat.

Potom se dočetla, že Robin Hood bohatým obvykle sebral pouze polovinu jejich zlata, peněz nebo šperků, jen aby propánajána sami nezchudli.

A nakonec si přečetla, že před několika sty lety se v Anglii na Robinovu památku pořádaly hry, na kterých lidé zpívali a tancovali, recitovali básně, střihali grimasy, žonglovali, chodili po provaze, a nakonec se vybírali peníze na chudé, a že se jich vybralo hodně! Hry se konaly v Den Robina Hooda, vždycky 1. května.

 

 

Osm

 

„Paráda,“ zvolal Robin, „dneska je prvního! Jdeme!“

„Ale kam?“

„Tam, kam musejí všichni boháči, tam, kde jsou peníze, do banky!“
A už chytil Annu a za ruku a dal se s ní do běhu.

Před bankou však na jedné straně stáli staří pánové a staré paní s rudými vlajkami a rudými transparenty a pískali na rudé píšťalky, až uši zaléhaly. A na druhé straně stáli jen o trochu mladší pánové a paní s černými vlajkami a černými transparenty a snažili se svým křikem píšťalky přehlušit. Mezi nimi byli policisté. A když se občas všichni nadechli, bylo z tribuny slyšet starého řečníka, který mluvil o moci peněz, nad níž musejí dělníci a pracující všech zemí zvítězit, a koktavě předčítal z papíru další věty, jimž Anna s Robinem ani při nejlepší vůli nerozuměli.

A než mohli začít zpívat nebo tancovat, recitovat, dělat grimasy, žonglovat, chodit po provaze nebo předvádět kouzla, už se na ně ze všech stran obořily hněvivé hlasy:

„Tady není hřiště!“

„Tady se saví první máj – svátek pracujících!“

„Rozumíte?“

 

 

Devět

 

Děti, pozor! napsala Anna na internet: Koho z vás štve nespravedlnost? Kdo je pro zákon psanců? Založili jsme gang Anny Hoodové! Přidáte se? Ozvěte se nám!

 

 

Deset

 

Netrvalo dlouho a Anně začaly chodit zprávy z celého světa.

Nejdřív ze všech se ozval Otto: Jdu do toho!

Potom Ahmed, Armen, Amo, Sovanni a Akira.

Maria chtěla vědět, jestli by mohla Anninu výzvu přeložit do jiného jazyka.

Jasně!

Světlana chtěla vědět, jestli smí Anninu zprávu přeposlat dalším dětem.

Jasně!

Indira chtěla vědět, jestli se přeložená zpráva může přeložit do dalších jazyků a přeposílat.

Jasně! Jasně! Jasně!

Vznikl lavinový efekt: Teď se chtěli přidat i Giso a Zlatko, Haile, Bagešrí, Manon a Thijs, Agneta, Eylül a Sarah, José, John, Györgi a Giovanni, Ling, Rui, Džingis, Malajka, Vainö, Xabi, Yaala, Hrafnhildur, Bintang, Odysseus a Waluyo, Naira, Mowan, Ernesto a Janko, Jeanette a Yasmin, Karamba, Patrick, Reto, Nanuq, Ngunoue, Sven, Zachary, Narumol, Hoa, Gabija, Radu, Tenzin a Soo-Jung.

Vítejte!

 

 

Jedenáct

 

„Už jsi četla, jaké mají noví členové našeho gangu nápady?“ zeptal se Robin. „Co bychom měli podniknout?“
„Jasně,“ řekla Anna, „pojďme zjistit, co dokážeme!“
Mezi návrhy bylo, aby všechny děti, které musejí do školy bez snídaně, pozvali boháči na oběd, nejméně o třech chodech: polévka, hlavní jídlo, moučník. A to hned!

Anebo, že děti budou stávkovat tak dlouho, dokud se na celém světě nezavede daň z bohatství, ba dokonce, že si všechny děti začnou dělat domácí úkoly, budou psát písemky a hlásit se v hodinách, teprve až všichni, kteří nevydělávají peníze vlastní prací, nýbrž penězi, budou muset pokaždé odevzdat polovinu svého zisku. Tak!

Anebo, že všichni lidé budou dostávat peníze jednoduše za to, že jsou lidé, lhostejno jestli mladí nebo staří, ženy nebo muži, tlustí nebo tencí, černí nebo bílí, chudí nebo bohatí, každý stejnou částku na měsíc, ve všech zemích, právě tolik, aby už nikdo nemusel hladovět nebo žíznit, aby každý mohl někde bydlet, chodit do školy a potom dobře pracovat, a mohl si za poctivou mzdu plnit přání, ano, všechna přání, a sice tam, kde je doma. Veškeré bohatství tohoto světa přece stačí pro všechny lidi, všude – no ne? 

 

 

Dvanáct

 

„Úsměv, prosím!“

Robin dirigoval Annu, která postávala před velkou budovou banky, oblečená do všech svých zelených věcí, sem a tam.

„Ještě krok dopředu, prosím. Ano, a teď se posuň trochu doprostřed, bezva, tohle je výborné!“

Potom Anně nasadil na hlavu ještě svoji zelenou kšiltovku a cvak! a cvak! a cvak! začal ji fotografovat.

Tu úplně nejhezčí fotku pak hned vystavil na internetu: Srdečně vás zdraví Anna Hoodová!

Doma k ní Anna ještě napsala: Brzy bude 1. červen – Den dětí. Náš den se ode dneška bude jmenovat Den Robina Hooda! Oblečeme se do zeleného – něco zeleného má doma určitě každý: zelenou ponožku nebo zelenou čelenku nebo zelenou pastelku nebo palmový list nebo prostě stéblo trávy –, a půjdeme někam, kde jsou peníze: před banky nebo k bohatým lidem domů, tak jako to děláme o Halloweenu! Ale nebudeme chtít koledovat, nebudeme chtít sladkosti, kdepak, žádné almužny, my budeme chtít spravedlnost! Ano, spravedlnost pro všechny! A toho, kdo se nám vysměje nebo nás vyžene, vyfotíme a dáme na internet – takže o dalším Dni Robina Hooda bude požadovat spravedlnost ještě víc zelených dětí, mnohem víc – a o přespříštím ještě víc a co teprve o přespřespříštím! Lavinový efekt!

Robin se Anna zeptal, jestli smí taky něco připsat.

„No jasně!“

A tak napsal: Nezapomeňte, že rosteme – a jednou budeme vládnout světu!

Děti z celého světa rychle odpovídaly: Ano, ano, ano – jdeme do toho!

Některé ještě chtěly vědět to, další zase ono: třeba jestli jsou dovolené zelené brýle, jestli můžou namalovat plakáty anebo natáčet.

Ano, ano, ano!

A 1. června, v Den Robina Hooda, pak Anna napsala jenom: 
Pusťte se do toho!

 

 

Übersetzung/Překlad: Michaela Škultéty